Osm zásadních krizí, jež v roce 2008 otřásly Afrikou

Praha - Většina lidí už si zvykla na to, že z Afriky mnoho dobrých zpráv nepřichází.

Někteří (především afričtí) kritici tvrdí, že je to dáno neschopností mezinárodních (tedy hlavně západních) médií zprostředkovávat informace i o jiných než jen veskrze negativních událostech.

Pravda bude nejspíš někde uprostřed. Ani letošní rok ale nepřinesl změnu v dosavadním trendu a zpravodajství z Afriky - včetně toho na stránkách Aktuálně.cz - tak až na čestné výjimky dominovaly konflikty a krize.

Pro následující přehled redakce symbolicky vybrala osm událostí, které za uplynulých dvanáct měsíců považuje za nejzásadnější:

Povolební násilí v Keni

Celý svět v prvních dnech nového roku s hrůzou přihlížel výbuchu násilí v Keni, považované dosud za jednu z nejstabilnějších zemí celého východoafrického regionu.

Rozbuškou k vzájemnému vyřizování si účtů se stal průběh a především výsledek prezidentských voleb konaných v samotném závěru loňského roku.

Než staronový prezident Mwai Kibaki a jeho vyzyvatel Raila Odinga našli společnou řeč a uzavřeli předposlední únorový den dohodu o dělbě moci, téměř půl druhého tisíce lidí přišlo v etnicky motivovaném násilí mezi příslušníky kmenů obou rivalů o život a čtvrt milionu lidí opustilo své domovy.

Na základě zmiňované dohody vznikla v polovině dubna vláda národní jednoty, v jejímž čele stanul Raila Odinga, zatímco  Kibaki setrvává ve funkci prezidenta.

V rámci jednání o ukončení krize bylo také rozhodnuto o jmenování speciální komise pověřené vypracováním zprávy, jež by pojmenovala hlavní viníky povolebního násilí.

Tzv. Wakiho komise předložila závěry svého vyšetřování v polovině října. Nyní se čeká na soudní potrestání hlavních organizátorů násilností a vytvoření mechanismů, jež by vyloučily opakování podobné situace v budoucnu.

Povolební pat v Zimbabwe

"Keňské řešení", tedy vznik vlády národní jednoty, se mělo letos použít ještě pro jednu krizi - tu v Zimbabwe.

Tam v březnových parlamentních volbách vůbec poprvé prohrál vládnoucí Africký národní svaz Zimbabwe-Vlastenecký svaz (ZANU-PF) v čele s dlouholetým prezidentem Robertem Mugabem s opozičním Hnutím za demokratickou změnu (MDC), jehož lídr Morgan Tsvangirai porazil Mugabeho i v souběžně konaném prvním kole prezidentských voleb.

Před druhým kolem na konci června však Tsvangirai ze souboje odstoupil kvůli násilnostem systematicky páchaným na jeho přívržencích. Mugabe, který v hlasování neměl protikandidáta, se následně prohlásil za vítěze.

Výsledek voleb však neuznala OSN ani Africká unie, a Mugabe tak byl nucen usednout s Tsvangiraiem za jednací stůl. Po téměř dvou měsících rozhovorů byla v září uzavřena a podepsána dohoda o vytvoření vlády národní jednoty, jejíž realizace však stále vázne.

V souvislosti s prohlubující se ekonomickou a krizí a nezadržitelným šířením cholery, vůči níž je zdecimované zimbabwské zdravotnictví zcela bezmocné, začaly v prosinci zaznívat z úst nejen západních, ale i afrických představitelů, sílící výzvy k mezinárodní intervenci v Zimbabwe.

První volby v Angole po 16 letech

Z hlasovacího pelotonu, který se letos prohnal Afrikou, vybíráme úmyslně ještě jedno klání - zářijové parlamentní volby v Angole. Ta se díky svému ropnému bohatství poměrně úspěšně zotavuje z ničivé, přes čtvrt století trvající občanské války, jež skončila v roce 2002.

A přestože do válčení už se dnes nikomu nechce, nešlo si před volbami nevzpomenout na poslední celostátní hlasování z roku 1992, kdy opoziční Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA) odmítl uznat vítězství Lidového hnutí za osvobození Angoly (MPLA), a země se tak pouhý rok po podpisu mírové dohody znovu propadla do občanské války.

Především díky odzbrojení povstalců, které proběhlo po definitivním uzavření smíru v roce 2002, byla letošní situace výrazně klidnější, byť UNITA i tentokrát výsledek voleb zpočátku částečně zpochybňovala a dožadovala se opakování hlasování alespoň v hlavním městě Luandě.

Jisté výhrady k průběhu voleb měli i někteří volební pozorovatelé, důkazy o zfalšování výsledků však chyběly, a tak UNITA, jež s MPLA prohrála v přepočtu na získané mandáty poměrem téměř 12:1, svou porážku uznala.

Předseda Evropské komise José Manuel Barroso angolské parlamentní volby označil za "krok k upevnění demokracie a důležitý prvek pro mír, stabilitu a socio-ekonomický rozvoj".

Ještě větším testem ale pro Angolu budou nadcházející prezidentské volby, které by se po několikerém odložení měly konat v příštím roce a jichž se zřejmě bez ohledu na své předchozí sliby bude chtít znovu účastnit prezident José Eduardo dos Santos, který tuto funkci zastává už 29 let.

Vojenský převrat v Mauritánii

Na prezidentské přesluhování byli dlouho zvyklí i v saharské islámské republice Mauritánii. V roce 2006 proto země v referendu přijala novou ústavu, která funkční období hlavy státu jasně omezuje.

O rok později si také Mauritánci vůbec poprvé svobodně vybrali nového prezidenta, Sidi Mohameda Oulda Šajcha Abdalláhiho. Toho však letos v srpnu svrhli pučisté v čele s šéfem prezidentské gardy a náčelníkem generálního štábu ozbrojených sil, které se prezident krátce předtím pokusil odvolat z jejich funkcí.

I když narychlo ustavená junta slíbila v dohledné době vypsat svobodné volby a vrátit moc do rukou z nich vzešlé civilní vlády, OSN, Spojené státy a Evropská i Africká unie puč odsoudily a zavedly vůči nové vojenské vládě některá restriktivní opatření včetně pozastaveného členství v AU.

Žaloba na súdánského diktátora Bašíra

Konflikt v západosúdánském Dárfúru, který za pět let svého trvání připravil o život nejméně čtvrt miliónu lidí a přes dva milióny dalších vyhnal z jejich domovů, stále není u konce.

Věci se ale přeci jen letos daly do pohybu, a to především zásluhou hlavního žalobce u Mezinárodního trestního soudu (ICC) v Haagu, Luise Morena-Ocampa, jenž v polovině července obvinil súdánského prezidenta Umara Hasana Ahmada Bašíra z genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, k nimž v Dárfúru došlo a nadále dochází.

Vůbec poprvé tak byla u tohoto tribunálu obviněna úřadující hlava státu. Veškerá předešlá obvinění argentinského žalobce u mezinárodního soudu skončila uvalením zatykače, a přestože soud dosud o jeho poslední žádosti nerozhodl, Moreno-Ocampo v prosinci Radu bezpečnosti OSN jasně vyzval, ať je v případě vydání zatykače připravena na Bašírovo zatčení.

„Mezinárodní společenství nesmí být součástí žádných pokusů o krytí genocidy či zločinů proti lidskosti," prohlásil argentinský žalobce. Mnozí mu však předhazují, že honem na Bašíra jen komplikuje snahy o zlepšení situace v Dárfúru.

JAR: Zuma versus Mbeki a rozkol v ANC

Přesně před rokem došlo na volebním sjezdu Afrického národního kongresu (ANC), který od roku 1994 dominuje jihoafrické politické scéně, k obměně vedení, jež měla mít o řadu měsíců později pro celou tuto „státostranu" fatální důsledky.

V souboji o předsednický post zvítězil nad dosavadním šéfem ANC a tehdejším prezidentem JAR Thabo Mbekim jeho bývalý viceprezident Jacob Zuma.

Krátce nato státní prokuratura, v níž měl Mbeki údajně své spojence, předložila vůči Zumovi novou obžalobu pro podezření z korupce, nezákonného vymáhání peněz a finančních podvodů vztahující se k případům, které už soud v minulosti bez výsledku projednával.

Státní žalobce chtěl hnát Zumu k zodpovědnosti za to, že se měl v roce 1999 nezákonně obohatit na velkém zbrojním kontraktu. Zumův pobočník a finanční poradce Schabir Shaik si za tutéž kauzu odpykává 15letý trest. Podle některých zpráv, jež proběhly jihoafrickým tiskem, ale čisté svědomí v tomto ohledu nemá ani sám Mbeki.

Když ale v září soudce v jihoafrickém Pietermaritzbrugu rozhodl, že stíhání Zumy je nezákonné a poukázal na jeho zřejmé politické pozadí, Zumův tábor uvnitř ANC přešel do protiofenzívy a přiměl Mbekiho, aby rezignoval na post hlavy státu.

Soudní pře mezi oběma rivaly bude ovšem v příštím roce pokračovat, což dost možná ovlivní i prezidentské volby, do nichž má jít jako hlavní favorit coby šéf ANC právě Jacob Zuma. Mbekiho stoupenci mezitím vystoupili z ANC a ustavili vlastní politickou stranu Kongres lidu (COPE), s níž se chtějí příštích voleb také zúčastnit.

Přestože řada lidí z ANC včetně Mbekiho předchůdce a ikony boje za emancipaci černochů v postkoloniální Africe Nelsona Mandely vyslovili nad rozštěpením ANC lítost, mnoho pozorovatelů tento vývoj považuje za pozitivní impuls pro demokratický proces v zemi.

Kongo mezi válkou a mírem

Z Demokratické republiky Kongo, kde během posledních deseti let zahynulo přes pět miliónů lidí, což z tamního konfliktu činí největší lidská jatka od konce druhé světové války, přišla počátkem roku netypicky dobrá zpráva: zástupci vlády a dvaceti povstaleckých skupin podepsali „historickou dohodu", jež měla učinit definitivní tečku za ozbrojenými střety ve třetí největší africké zemi.

Tyto naděje však byly plané, jak se ukázalo už v říjnu, kdy vůdce tutsijských povstalců na východě země, generál Laurent Nkunda oznámil, že od dohody odstupuje a hodlá celou zemi „osvobodit".

Následné střety mezi jeho bojovníky, armádou a provládními milicemi, vyhnaly z domovů v provincii Severní Kivu přes čtvrt milionu lidí. Netrvalo dlouho a z oblasti začaly opět přicházet zprávy o masivním terorizování civilistů včetně znásilňování žen, a to všemi účastníky konfliktu bez výjimky.

Veškeré mezinárodní snahy o urovnání situace neměly dosud valný efekt. „Srdce temnoty", jak dřívější belgické Kongo ve svém slavném románu překřtil Joseph Conrad, opět sužuje válečný šelest.

Somálsko - piráti, islamisté a anarchie

Ani letos Somálsko nikdo nepřipravil o nezáviděníhodné vavříny nejméně funkčního státu světa. Podle názoru mnoha odborníků existuje prakticky už jen na mapě.

V poslední době se o něm hovoří zejména v souvislosti se sílícími aktivitami tamních námořních pirátů, kterým rozklad státní správy plně vyhovuje a letos je podnítil k rekordnímu počtu útoků na projíždějící komerční plavidla.

Pro bezpečnost samotných Somálců je mnohem důležitějším tématem posilování islamistických milic aš-Šabáb a dalších islamistických skupin , jež má ambici vyplnit mocenské vakuum v zemi a napodobit Svaz islámských soudů, který v zemi dočasně vládl až do svého svržení vojenskou intervencí na přelomu let 2006 a 2007.

Vzhledem k tomu, že Etiopie, jejíž armáda tvořila kostru intervenčních jednotek, už avizovala, že se ze Somálska do konce roku stáhne, je pozice exilové somálské vlády, jež se utápí ve vlastních sporech a nemá na chod v Somálsku téměř žádný vliv, opět mimořádně slabá.